JUDr. David Karabec, MPA, LL.M. advokát

CO JE TO VLASTNĚ MEDIACE?

 

Mediace (z lat. mediare = „být uprostřed“) je způsob pokojného řešení sporů a konfliktů, jehož cílem je dohoda. Uplatňuje se v právu i mimo něj, zahrnuty jsou v ní nejen právní, ale vždy také psychologická či jiná specifika daného sporu. V českém právním řádu je mediace zakotvena v zákoně č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci).

 

Mediace je metodou rychlého a kultivovaného mimosoudního řešení konfliktů za asistence třetí neutrální strany (mediátora), která vede jednání sporných stran k tvorbě vzájemně přijatelné dohody. Jedná se o neformální proces řešení konfliktů, ve kterém jsou obě strany přítomny dobrovolně. Jejím cílem je jasně formulovaná, srozumitelná a prakticky uskutečnitelná dohoda, na jejíž podobě se podílejí všichni účastníci mediačního procesu. Dohoda má vždy písemnou podobu. Zahrnuje konkrétní postupy řešení, rozdělení odpovědnosti, úkolů a sankcí za její nedodržení. Stvrzuje se podpisy stran konfliktu a mediátora. Z hlediska závazkového práva tak může dohoda nabývat charakteru právní smlouvy.

 

Mediace má oproti soudnímu řízení nesporné výhody, pro které je velkým přínosem pro její účastníky. Mezi hlavní výhody mediace patří skutečnost, že:

• Ponechává účastníkům kontrolu nad procesem řešení jejich konfliktu a podobou konečného výsledku;

• Je časově a ekonomicky úsporná, protože probíhá bez dlouhých čekacích lhůt a zbytečných finančních nákladů;

• Snižuje napětí účastníků sporu a vytváří dokonce prostor pro případnou budoucí spolupráci;

• Důvěrné informace uchovává mezi účastníky sporu a mediátorem (povinnost mlčenlivosti), což je mimořádně důležité zejména ve sporech k právům duševního vlastnictví, především k patentům.

 

Úspěšnost řešení konfliktních případů je velmi vysoká, podle světových statistik zhruba 75%.

​

​

KDO JE TO MEDIÁTOR?

 

Mediátor je třetí nestrannou osobou, která nemá zájem na výsledku sporu, pouze asistuje stranám při nalezení vzájemně přijatelného řešení, aniž by spor rozhodoval. Mediátor však vede mediační proces, má v tomto procesu vůdčí roli, avšak není soudce, rozhodce, nehledá viníka sporu, nemá vystupovat jako poradce (tuto roli zastávají advokáti stran). Je rozdíl mezi právní informací a právní radou. V případě evaluativní mediace může, se souhlasem stran a při zachování nezávislosti, mediátor nejen objasnit právní stav, ale může pomoci i odbornou radou pomáhat hledat řešení. Jeho doporučení musí však být pro strany nezávazná.

 

Z tohoto důvodu je kvalifikace mediátora je jednou ze skutečností, které by měl zájemce o mediaci věnovat při výběru vhodného mediátora obzvlášť velkou pozornost. Je nezbytné, aby mediátor byl schopen přistupovat ke všem stranám neutrálně, konstruktivně podporovat jejich komunikaci a překonával svojí zkušeností, znalostmi a osobností momenty stagnace mediačního jednání. Osoba mediátora je proto zcela zásadní v procesu mediace, její odborné znalosti, erudice a zkušenosti, jeho schopnost jednat s lidmi a také schopnost empatie, ale zároveň udržování objektivního pohledu na problém stran.

​

V oblasti práv k duševnímu vlastnictví se jedná o řešení vysoce odborných sporů k autorským a průmyslovým právům, zejména k ochranným známkám, patentům, užitným a průmyslovým vzorům, ale také k obchodnímu tajemství, know-how, licenčním právům, případně nekalé soutěži a franchisingu. Osoba mediátora může proto sehrát rozhodující roli při efektivním řešení sporu. To platí zejména v případech, kdy strany nejsou schopny vyjednávat, jejich vzájemné vztahy jsou vyhrocené, soudní řešení nemusí přinést očekávaný výsledek, v dané věci je nejednoznačný výklad práva, hrozí vysoké náklady na vedení sporu, existuje časová či ekonomická tíseň stran nebo spor je příliš komplexní.

​

Mediace je proto vhodná nejenom pro podniky, ale také pro vysoké školy, univerzity a veřejné výzkumných instituce (v.v.i.) při řešení sporů vznikajících z činnosti jejich výzkumných a vývojových pracovišt. V případě ochrany duševního vlastnictví je navíc třeba zdůraznit zejména neveřejnost jednání (povinnost mlčenlivosti) a důraz na soukromí, neboť v těchto věcech, zejména patentových, může zveřejněním dojít k nenahraditelné ztrátě jejich komerčního potenciálu.